Doufám že se vám bude líbit.
Dědictví krve
Martina Dohnalová
Potácela jsem se ven. Takhle blbě mi teda ještě nebylo „ Už nikdy nebudu dohromady míchat chlast a mariánu !“ přísahám si v duchu. Pomalu jsem lezla po schodech nahoru, pryč z toho podivného nočního klubu.
Stojím u dveří.
Bylo mi tak hrozně, že jsem měla obtíže i s jejich otevřením, ale nakonec se to podařilo. Když jsem otevřela dveře, na chvíli mě oslepilo světlo, oči přivyklé šeru, náhle odmítaly fungovat v přívalu světla z billboardu, který stál jen pár metrů ode mě.
Poloslepá jsem se šourala pryč, nohy mě ale nechtěly poslouchat a tak brzy končím sedět na zemi v postranní uličce. Bylo ticho a tma, ostatně ticho a tma byly jediné věci které jsem vnímala. Brzy na to jsem usnula.
Probudím se přitisknutá k té vlhké zdi, u které mi nohy vypověděly službu, podívala jsem se na hodinky, bylo 03:12 a z toho baru jsem vypadla okolo půlnoci. Takže to znamená, že tady na ulici trčím zhruba 3 hodiny.
Neohrabaně vstávám a pečlivě zkontroluji svoji kabelku, zda-li něco nechybí. Naštěstí bylo vše v pořádku.
Díky tomu krátkému spánku se mi hlava vyjasnila, sice jsem měla hlavu jako střep a stále se trochu motala, ale oproti mému předchozímu stavu to byl podstatný rozdíl.
Vydala jsem se tou uličkou dál s nadějí, že potkám nějaké taxi, které mě odveze domů. Stále jsem však měla neodbytný pocit, jako by mě někdo sledoval.
Nepřikládala jsem tomu však velký význam, v domnění že se jedná o pozůstatky mého kombinování šamanského hulení a chlastu.
Mýlila jsem se.
Brzy na to slyším za sebou slabou zvěnu kroků a když se otočím, ozvěna ustala a za mnou nikdo.
Ještě chvíli jsem zírala za sebe, snažíce se najít jakékoliv známky čehokoliv podezřelého.
„Jsi paranoidní !“ pronesla jsem si potichu pro sebe.
Vtom ale cosi proletělo vysokou rychlostí okolo mě a na to přede mnou stojí chlap. Byl vysoký aspoň 2 metry, měl dlouhé rovné černé vlasy až na záda, bílou pleť a byl oblečený v dlouhém černém kabátě. Nejděsivější však na něm byly jeho oči, které rudě zářily do tmy.
„Upír.“ Napadlo mě.
„Správně.“ Řekl a začal se ke mně pomalu přibližovat a já naopak začala předním ustupovat. V hlavě mi tisíc hlasů řvalo: „Uteč ! Uteč !! UTEČ !!!“
Ale utéci už nešlo, protože jsem na svých zádech ucítila chlad zdi.
Nebylo úniku. Za mnou zeď a přede mnou ten muž.
Stála jsem tam přitisknutá ke zdi a on se mi díval hluboko do očí, jako by viděl až na dno mé vyděšené duše. Nemohla jsem vydat ani hlásku, natož se pohnout.
S každým jeho krokem kterým se ke mně přibližoval, mu rostl na tváři zvláštní úsměv. Podobný jsem ještě nikdy neviděla.
Jenže to už stál u mě. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech.
Přitlačil mě neuvěřitelnou silou ke zdi. Pevně mi držel ruku a chytil mě pod krkem.
Silně ale opatrně.
Pak se jeho hlava pomalu začala pomalu blížit k mému, nyní odhalenému krku.
„NEEEEEeeeeee….!“
* * *
Žádné komentáře:
Okomentovat