Další část příběhu z mojí povídky Dědictví Krve.
(PS: Vypadá to, že to není povídka ale novela :) )
Otvírám oči, hned je ale zase zavřu, protože mi do nich zasvítilo ostré světlo. Pokusila jsem se je znovu otevřít, tentokrát ale s větším úspěchem, neboť jsem si zakryla oči.
Ležím na ošetřovacím stole, takovém, jaký vídávám u veterináře, když přivedu svoji kočku na pravidelnou kontrolu.
Posadila jsem se.
Z toho světla mám stále před očima mžitky, proto neodolám nutkání si je promnout. Už, už pozvedám ruce k očím, když vidím, že mám na pravé ruce obvaz, již trochu prosáklý krví a na krku také.
To už se mi ale vracel zrak a já si konečně mohla prohlédnout místnost kde sedím. Vypadal jako ordinace, bílé, trochu oprýskané kachličky, stolek se sterilními nástroji. Okna tam byla malá a navíc zvenčí přetřená barvou, takže dovnitř pronikalo jen minimum světla.
Jak jsem si tu divnou ordinaci prohlížela, všimla jsem si, že v nejtemnějším a ode mě nejvzdálenějším koutě, někdo sedí.
„Tak jak si se vyspala princezničko ?“ pronesla ta osoba. Byl to mladý muž s příjemným hlasem, ale jelikož jsem si nebyla jistá odpovědí, mlčela jsem.
Vstal, jak se ke mně blížil, nešlo nepoznat, že je to „ten“ , co mě přepadl, ale až teď si šlo všimnout jak je hezký.
Měl na sobě vytahané džíny a černé žebrované tílko, které mi připomínalo část vojenského stejnokroje. Vlasy měl teď stažené do volného ohonu, takže m u spousta černých pramínků lemovala obličej. Na špičce nosu měl úzké brýle a za uchem propisku.
Přistoupil ke stolu, na kterém jsem seděla, sundal si brýle a složil si ruce na prsa. Chvíli se na mě díval a pak se zeptal: „Ty se mnou nemluvíš ?“. „Nemám co říct“ odpověděla jsem.
„Opravdu se nechceš na něco zeptat ?“ pokračoval na svém neodbytně.
Chvíli bylo ticho.
„Co se tam venku stalo,kde to jsem a proč jsem ještě naživu ?“ Tohle vychrlím takovou rychlostí, že ani nevím kde se ve mně vzala.
„Jestli ti teda tak vadí, že jsi naživu, mohu to snadno změnit.“ Trochu ve mně hrklo. „Ne, to ne, ale přece jen jsi upír a upíři nenechávají své oběti jen tak naživu, nebo aspoň myslím, že ne…“
„To se domníváš velmi správně, když jsem tě tam na ulici držel v náručí, omdlela jsi, díky tomu jsem se nerušeně mohl napít tvé krve. Právě díky své krvi jsi naživu. Tento jakýsi jinotaj odmítal můj mozek řešit a rezignoval. „Co je s mojí krví ?“ Tohle byla jediná věc, co ze mě v tu chvíli vypadla.
„Máš čistou krev, neposkvrněnou. Tvá krev je stejná jako u vůbec prvního upíra. Popravdě, z lidí se stejnou krví jako máš ty se vyvinuli upíři a vlkodlaci. Jsi velmi důležitým článkem, z tebe se dokonce může vyvinout nový živočišný druh podobný upírům nebo vlkodlakům.
No není to úžasné ?“
Čuměla jsem na něj s otevřenou hubou. V mé hlavě to chvíli šrotovalo a pak v ní proběhla ta samá reakce, jako když polijete počítač vodou. Chvíle jiskření a pak výbuch. „To si ze mě děláš PRDEL ?! Tohle ti mám jako věřit ? NE, Ne, ne…. tady už nebudu ani minutu ! s magorem co se mi snaží namluvit, že jsem zrůda, fakt nebudu !!!“
Rozeběhla jsem se ke dveřím.
Sakra, jsou zamčené, mě to ale neodradí a dobývám se stále ven. Jen mi začíná být divné, že se mi ten upír vůbec nesnaží vtom zabránit.
To už ale dveře trochu povolily. Úspěch této akce mi dodal další energii. Jenže ta zase hned vyprchala díky ostré bolesti na krku.
Trhla jsem sebou.
Tu bolest mi způsobila injekce kterou mi ten upír bodl do krku.
„Cos mi to píchnul ?!“ zaječím hystericky.
„Jen uspávadlo, myslím, že by sis měla ještě na chvíli zdřímnout.“
Jeho poslední slova jsem slyšela v jakési ozvěně, mou mysl pohlcuje tma a oči se mi pomalinku a nekontrolovatelně zavírají .
Zase jsem upadla do bezvědomí.
to be continued.....
Žádné komentáře:
Okomentovat