Dědictví Krve 6. část

Tato část je trochu kratší než ty předchozí, protože jsem to chtěla rozdělit do stejně napínavých částí.



Trochu se usmál. Nejspíš mu přišel vtipný náhlý protest mého žaludku, ale kdo ví.

Pevně utáhl uzlík obvazu, který nyní zdobí moje zápěstí. Seskočila jsem z ošetřovacího stolu. „Podle toho, co jsem před chvílí slyšel, typuji, že máš určitě hrozný hlad.“ To už stál u té tašky s nákupem a tahal z ní všelijaké dobroty. Trochu mi těmi pohyby připomněl Mikuláše, když ke mně, ještě jako k dítěti, v prosinci chodil. A stejně hladově, jako kdysi k Mikuláši, jsem teď běžela i k němu.
Vytáhl pytlík plný čerstvých žemlí a rohlíku, pak jablka s banány, nějaké sýry a jogurty, máslo. Z tašky ještě vykouzlil rajčata, papriku a nakonec velkou salátovku.
Zcela pochopitelně jsem hned skočila na čerstvé žemle a rohlíky. Ještě nikdy mi rohlíky nepřišli tak strašně dobré, ty jsem ostatně snědla úplně všechny.
Moje hladové řádění také nepřežila dvě jablka, tři žemle, jeden banán, kousek másla, rajče, paprika a kus sýru ( jogurty měli štěstí, protože jsem neměla lžičku). Zbylé jídlo si nechám na jindy.
K mé smůle jsem se během hladových orgií poněkud upatlala (rajče se mi rozprsklo v ruce), takže opět musím navštívit koupelnu. Umýt si po jídle ruce přece není žádný problém. Při odchodu z koupelny, uvidím ty třetí dveře otevřené do kořán a z místnosti za ni my vycházelo světlo. Vzhledem k tomu, že jsem bytostně zvědavý člověk, neodolám svému nutkání nahlédnou dovnitř. Uvnitř stál „on“ a zavíral jednu s přihrádek na veliké skříni, která zabírala skoro celou stěnu.
Když mě uviděl, pokynul mi prstem, abych nestála ve dveřích, ale šla dál.
Byla to tmavá místnost, celá úplně bez oken, jediný zdroj světla byly malé lampy v rozích a velký lustr u stropu. Prkennou podlahu pokrýval vlněný perský koberec, na chlup stejný, jako ten, který jsem měla doma, když jsem ještě bydlela u rodičů.
Veškerý nábytek, křesla, stolek, skříň, byl tmavohnědého dřeva s nádechem do červena, a to vše poklady řezbářské práce. Prostoru kralovala nádherně vyřezávaná pohovka, která byla překryta červeným kusem sametu. Ta veliká skříň, co zabírala skoro celou stěnu, byla plná nejrůznějších knih, z toho minimálně polovina vypadala, že je vázaná v kůži a tudíž i historický kousek.
„Tady budeš spát.“ ukázal na tu skvostnou pohovku. „Pak ti sem ještě dám nějakou deku a polštář, někde tu budou. To poslední slovní spojení řekl tlumeně, tak trochu pro sebe.
„Jinak si tu můžeš dělat co chceš, pusť si televizi, přečti si knížku, jejich tu dost.“
„A kdy se budu moci vrátit domů?“ toto je jediná věc, která mě zajímá od samého počátku mého nedobrovolného pobytu. Zvláštní, že jsem se nezeptala již dříve, asi nebyla vhodná příležitost.
Díval se upřeně na mě a mlčel.
Pak se odvrátil.
„V tuto chvíli skutečně nemohu říct, jak dlouhou tu budeš, nezáleží to na mém rozhodnutí.“
„ Jak nezáleží na tvém, rozhodnutí? Ty mě tu nedržíš z vlastní vůle, ale z něčího rozkazu?“
Mlčel.
„Tak sakra řekni něco!“
Sebral z křesla černou koženou bundu a vyrazil ke dveřím. Cestou si ji oblékl. Ve dveřích se ještě zastavil a aniž by se otočil řekl: „Zítra začneme s výzkumem!“
Zabouchnul za sebou dveře a pak už bylo slyšet jen řinčení klíčů v zámku u dveří, které vedly ven.
Odešel z bytu.
Zhroutila jsem se do pohovky, lehla si na bok, zabalila se do sametu a usnula


Dědictví Krve 5. část
Dědictví Krve 4. část
Dědictví krve 3. část
Dědictví Krve 2. část
Dedictví Krve 1. část