Jak probíhala páteční akce v Jestřabí Lhotě

Přijela jsem z Oseka do Jetřábky autobusem v 15:30 (ještě předtím pochopitelně nezapomenu obesmeskovat všechny, že přijedu, protože jsem měla sebou minimálně 7 kilovou tašku, takže pochopitelně s ní potřebuji pomoct (ehm.. pomoc přátelů nadevše že?))
Vylezu z autobusu a nikde ani noha, jenom vítr, idilicky jako na mexickém zá padě, žene před sebou chuchvalec nějakého roští. Nebylo psa aby štěk, nebo ptáčka aby zazpíval.
Hrobové ticho.
Vítr se mi mrazivě opřel do tváří a sladce mi zaševelil do uší.
Tak tohle je ten idilicky pohostiný český venkov? pronesla jsem do ticha tak nahlas, že jsem skoro čekala, až mi prostor vrátí otázku v podobě ozvěny.
Nestalo se tak.
Ale konečně vidím nějakou živou duši.
Mým směrem si to na kolech řítí Kubajz s Dankem, oba hubu plnou zubů od ucha k uchu. Vysokou rychlostí si to profrčí těsně okolo, div mě nesrazí. Až několik metrů za mnou se Kubajz na sedle trochu otočí a mým směrem zavolá něco ve smyslu, že mám jít do baráčku, oni totiž musí pro něco, nebo snad někoho jít, tomu jsem už neroumněla.
No co, otočím se, popadnu do náručí objemnou tašku o hmotnosti dosti odrostlého mimina, a vyrazím.
Baráček, nebo bungr, jak tomu já říkám, se nachází v lesíčku u prostřed polí, kousek za prasečákem. Od zastávky je to asi kilometr, nebo možná dva, žádná pro mně nepřekonatelná vzdálenost, ale dneska to bylo díky mému nákladu snad tisíc mil (těch tisíc mil, těch tisíc mil, má jeden směr a jeden cíl....ehm, pardon), navíc celá cesta vede středem vesnice, takže jsem navíc musela čelit nekompromisně zvědavým, někdy až pohoršeným pohledům, znuděných místních stařen, které ještě neviděly metalistu v celé své kráse.... XD
Dělala jsem jako že je nevidím a přidala do kroku. Brzy jsem dorazila do bungru.
Bungr vlastně žádný bungr není, báráčku bungr říkám jako neotesanec jenom já, a jediné věci, které má baráček s bungrem společného je fakt, že je z části zapuštěn do země a má vysokou střílnu. Ikdyž střílna je také š patné označení. Ono je to taková dřevěná věž s úzkými průhledy, do které se vejdou nanejvýš tři lidé.
Od mé minulé návštěvy se baráček dosti spravil. Předtím to byla jen taková rujna, takže bylo vidět jak moc s tím kluci pohnuli. Otevřela jsem vrátka, sestavená ze zbytků palet a nějakého dalšího materiálu, a vešla.
Zvolna jsem mezerou mezi prkny, která vlastně nahrzovala dveře, vklouzla do srdce bunkru... pardon, myslím tím baráčku :) . Je to "místnost" překrytá pevnou zelenou plachtou, uprostřed plachty je díra, do níž je zaveden komín vedoucí z kamen rovnou pod ní. Kamna jsou velmi "fikaně" vyrobena ze starého sudu a podle toho co jsem slyšela, nikdy nečoudí. Znaveně jsem shodila do jednoho z křesel svoji tašku, kterou jsem celou cestu nesla v náručí, i batoh. Vylezla jsem do střílny a posadila se na židli, co byla uvnitř nachystaná, asi pro mně. Všichni, co mají přístup do bungru, dobře vědí, jak strašně ráda tam vysedávám. Opřela jsem si nohu navlečenou v červené steelce o protější stěnu, vystrčila jednu ruku z průhledu a měkce vydechla. Úleva.
Ale byl tu malý problém, od toho, jak jsem nesla těžkou tašku se mi hrozně třásly ruce, nebolely, ale asi je mám namožené nebo co... Nechám ruce rukama a počkám, až sem někdo příjde.
Čekala jsem asi půl hodiny a pořát nikdo. Zhluboka jsem vydechla a sáhla do náprsní kapsy mé černé kožené bundy pro malou plechovou krabičku, jejiž obsah ukrýval jednu jedinou cigaretu. Já patřím mezi sváteční kuřáky, kterým takovýhle hřebík do rakve vystačí bezproblému na několik měsíců. To vždycky sedím na komíně našeho domu, kouřím cigaretu, sleduji zá pad slunce a v hlavě se mi rozbouří ohňostroj nápadů. Jediná chvíle, kdy si strčím cigáro do pusy, jinak nikdy. Ale v tuto chvíli, jsem byla ve stejné povznesené náladě a navíc bez empétrojky.
Ruce se mi stále klepou, takže si s ní div nevypíchnu oko. Sáhnu za trám do tajné úschovny a vytáhnu krabičku sirek. Jednu z nich vytáhnu, šrktnu, zapálím. Konec cigarety zčervenal a vyvalil se z ní dým, uklidila jsem sirky zpět na místo. Vystrčím ruku zase z okna, abych dala spočinout mým unaveným svalům, ale hlavně, abych nenačichla kouřem. Když najednou se zpod rozhledny ozval známý a poněkud překvapený hlas: " Ty kouříš ?!". Pod věží stál Jirka a díval se na mě modrýma očíčkama, které měl teď roztažené do kosmických rozměrů, div že mu nevylezly z důlků.
"Rozhodně míň než ty..." pronesla jsem poněkud nevraživě.
"Náhodou, já už nekouřím !!!" bránil se Jirka.
" Hmm.. jak dlouho ? Dvě hodiny ?" nevydržím si nerýpnout.
"Tst..." uzavřel prozatím Jirka naši debatu, vytáhl z pařezu sekyrku a začal sekat dříví do kamen.
To už jsem z pozorovatelny si všimla skupinky lidí, která se pomalu táhne směrem sem a za chvíli byla tu.
Byl to Šimi, Denisa, Kubajz a Danko. Přinesli sebou ještě nějaké tekutiny a zobání, kluci se hned vrhli na dřevo a já, Denisa a Šimi, jsme šli vyzvednout ostaní. Stavili jsme se u Páji a u Marcely, jestli by nechtěly jít s námi (Pája nechtěla a Marcela nemohla). Došli jsme si tedy ještě pro Patočku a cestou jsme potkali Cukra. Pak ještě od veterináře přijela Nikola. Když jsme se v plném počtu vrátili do báráčku z pozorovatelny se kouřilo. Já okamžitě propadala hysterii, že mi hoří pozorovatelna chtěla jsem to hasit.
Naštěstí včas vyběhli z bungru kluci, kteří nám vysvětlili, že museli z věže udělat provizorně komín, protože "pufly" kamna...

Jinak akce až na pár menších incidentů probíhala v klidu a pokoji....(Sandokan poblil sobě a Nikole boty a moji láhev s tonikem. Potůček si běhemm močení povídal se stromem: "Ahoj stromečku, už jsme se dlouho neviděli. Nebude ti vadit, když tě tentokrát počůrám o kousek výš??? Taky jsem se Denise snažila vysvětlit, že jestli se chce v noci schovat tak, aby ji kluci nenašli během vykonávání potřeby, musí si sundat svítící čertovské rohy....a další a další XD )

Byla to radostná a úspěšná doba, nehledě na nedostatek radosti či úspěchu. Hlavně, že se to všem líbilo :D