Synagoga v Kolíně

aneb můj dnešní výlet

Je 15. srpna devět hodin, sobota.

Ráno se již dávno lenivě překulilo do časného dopoledne. Slunce, na důkaz toho, stále ještě melancholicky zářilo v zlato-žlutých odstínech a mírně se opíralo do dvou vysokých věží, majestátně se tyčící nad bývalou židovskou obcí a vlastně i celým Kolínem. Půvabná toť podívaná. Město bylo stále rozespalé a ulice poloprázdné, neboť každý, kdo nemusel vstávat do práce nebo na nákupy, si milerád přispal.

„Tak jsme tady.“ Řekl veselý tatík po tom, co pozdravil brýlatou slečnu v městském informačním centru, které stojí v oné zmiňované židovské obci. Usoudila jsem, že se ho drží dobrá nálada, protože si celou cestu do Kolína autem prozpěvoval a dokonce si ani nepustil rádio.

„Chceme se podívat do synagogy, jsme tady dobře?“ pokračoval.

Slečna se usmála a už mu strkala do ruky tři vstupenky, dvě celé a jednu poloviční, protože mě rodiče, pravděpodobně za cílem ušetřit, prezentovali jako čtrnáctiletou.

Za chvíli z nějakého kumbálku vyšla další slečna, pro změnu bez brýlí navíc blonďatá a dávala každému do ruky text vytištěný na kancelářské A4.

Otec svůj text odmítl. Argumentoval to tím, že neumí číst a navíc je prý slepý.

Ona blondýnka se zachichotala a vyvedla nás přes chodbu, kterou jsme přišli, až na malé, jakési náměstíčko nebo spíš dvoreček před synagogou. Obdivovala jsem se jejímu bělostnému průčelí, vyzdobené plastickým nápisem napsaným v typickém židovském písmu. „Musím od Vladěny získat o tom nějaké další informace,“ pomyslím si, „abych se tímto způsobem nedopouštěla nějaké mystifikace.“

Mezitím naše sličná průvodkyně otvírala velikým klíčem krásné železné dveře, které vzhledem k velikosti klíče, byly docela malé, ale pořád stejně úchvatné. Byly tak trochu jako do jiného světa.

A skutečně za nimy jiný svět byl.

S jejich otevřením jsme vešli do podloubí, námi zatím nepoznaného svatostánku. Byla jsem příjemně překvapena tím, že na rozdíl od kostelů, není zde taková zima a celkově toto prostředí na mě působí příjemněji. Vyšli jsme z podloubí na pravé straně oltáře.

Byl vyvýšený, aby odtud bylo vidět všude a odevšad sem. Postavila jsem se před něj a opřela se o jakési mramorové zábradlí, jehož purpurové čalounění časem vypelichalo a s neskrývaným zájmem jsem si počala modlitebnu prohlížet.

Bílé světlo se nesměle rozbíhalo po lunetové klenbě, která mi připomněla žebra velké velryby, jejíž kostru jsem viděla v Národním muzeu. Dojem velrybí kostry jenom „kazila“ štuková výzdoba zobrazující nejrůznější květiny. V ženské galerii nad podloubím jsem si okamžitě představila černovlasé krásky z getta a jejich matky, nebo babičky, jak je peskují za to, že při bohoslužbě hodily zamilovaný pohled dolů k chlapci. Mezi tím, vlastně hned při vstupu, mamka zaujala ideální místo vpravo na vyvýšené terásce, na které stál oltář a jala se číst. Moc jsem ji nevnímala, protože můj pohled padl do davu židlí stojících připravených ke mši. Slunce, deroucí se jedním mozaikovým oknem dovnitř, vytvořilo duhový stín dopadající jen na jediné místo, jen na jedinou židli, v předposlední řaďě.

„To je to místo vyvolené!“ Napadlo mě a vyšla jsem volným krokem k tomu místu.

Usadila jsem se a vrhla pohled vstříc očišťující záři. Světlo vycházelo z prostředního, největšího mozaikového okna, zbudovaného přímo nad oltářem. Oknu vévodila z nachových sklíček vyvedená Davidova hvězda a v jejím středu byl pro mě naprosto nečitelný nápis. „Ach, ta hebrejština…“

Přímo pod ní byla velká květina, jež mi připomínala rozpůlenou slunečnici, jen s tím rozdílem, že byla celá oranžová. Nevím, jaké to je vidět svět růžovými brýlemi, ale díky této kytce vím, jaké je to s oranžovými, protože světlo procházející skrze ní, mi teď oslepuje oči. To už jsem ale začala vnímat mamínkovo pedagogické snažení, nás poučit o historii této budovy. A tak jsem se dozvěděla, že mimo Prahu je toto nejstarší a nejcennější památka svého druhu, že sem byla připojena židovská škola a že byla založena roku1642 a náboženským účelů sloužila až do roku 1955. Od října roku 2000 je přístupná veřejnosti a je místem konání kulturních akcí.

Byli jsme již na odchodu, když táta pohlédl z okna a jakoby zpola vykřikl se zeptal:

„Není támhleto kulatá věž?“

Mlčeli jsme.

„Tudy se dá dostat na dvůr k Hankovcovi!“ rázně pronesl a pohlédl na průvodkyni. Ta poněkud nesměle přitakala, pravděpodobně šokovaná tím, že se někdo snaží dostat na dvůr k Hankovcům.

Když jsme vyšli ven, naposledy jsem se ohlédla, jak se za námi těžké dveře zabouchly, v koutku duše doufám, že se sem vrátím.

Při odchodu jsme se dověděli, že si získané texty máme nechat, nacpali jsme je tedy mámě do kabelky a vyrazili jsme za dalším cílem.

„Teď půjdeme koupit ty barvy!“