Co mě nezabije, to mě posílí!

Dneska ty jízdy v autoškole fakt stály za ho- prd! A přitom to začlo tak nevině...

Tak jak obvykle jsem si v klídku, v domluvenou dobu (dnes na 17:00), jela do Kolína. Přijdu na domluvené místo a co nevidím! Nějaká slečna si tam stojí s helmou na MÉM místě, ale skousla jsem to, jsem přece hodná holka a Ondra zase krásně hrál na klavír, já si teda stoupla pod okno a zasněně naslouchala.
Za chvíli si to přifrčel můj učitel, já k němu radostně přispěchala a on mi povídá: "Ježiši! Martino! Co tady děláš?! Dyk ty jsi měla jezdit před hodinou! Teď je na řadě támhleta slečna!"
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
"Tak máme 2 možnosti, buďto ti jízda propadne, nebo pojedeš se mnou za hodinu, až si to tady slečna odjezdí."
No co jsem měla dělat?
Prostě jsem tam hodinu musela tvrdnout.
A aby toho nebylo málo, slečinka měla sebou kabelčičku, se kterou prostě na motorku nemůže, takže jsem jí tu hodinu musela kabelku tahat sebou...
Bezcílně jsem bloumala po futku, koukla se na boty, a vypadla. Před školou jsem si našla aspoň fajn zábavu. Házení kamínků do dvou malých otvorů v poklopu kanálu a přitom dělat jogínská dechová cvičení (nádech....výdech....nádech...atd.) je vskutku naplňující.
Pak už na mě přišla řada.
Nasedla jsem na motorku a...nevím! Mám okno. Paměť nepříjemné vzpomínky vytlačila. Ale nějakým, naprosto záhadným způsobem, jsem se za hlučných fanfár "nadávek" od instruktora dostala z Kolína. Jezdili jsme po vesnicích za Kolínem a já mačkala spojku zároveň s plynem během podřazování, nechávala si vylítnout otáčky nad 5000, takže motorka řvala, nevypínala blinkry, podřazovala při jízdě z kopce...fiasko.
Fakt jsem to posrala.
Dojeli jsme ke kruháku u Raisy, tam jsem zaparkovala.
Řekl mi, že jediný co dělám dobře je, jak držím na motorce rovnováhu, že nepadám a že ji udržím i se spolujezdcem, takže on sám nemusí dávat nohy na zem. Jinak, že to všechno seru... Na to, že to byla moje 4. jízda, jsem prej fakt pozadu.
Pak mi dával otcovské rady a mluvil na mě mírným hlasem, což jsem byla ráda. To co mi řek mi pomohlo, poradil mi. Rozloučili jsme se a já šla na vlak.
Osobák v 19: 28 měl zpoždění, dnes mé jediné štěstí.
Sedla jsem si do mezipatra hned za 1. třídou a rozbrečela se. Snaha ovládnout se ale byla marná, výsledek byl dokonce horší, protože ze mě vyšlo hrozné sýpání astmatika při záchvatu.
První pomoc mi nikdo dát nepřišel.
Tedy až na výpravčího, který se mě snažil rozveselit a já jsem mu hnusně odsekla. Pak mi to bylo líto a chtěla jsem mu při vystupování aspoň s úsměvem říct na shledanou, ale to se nepodařilo. Jakmile viděl, že se blížím, rychle vypadl.
Nasadila jsem tedy svůj plechovej úsměv, jela domů a tam dělala jako že se nic nestalo.

Píseň pro tento den: Disturbed - Indestructible



Co mě nezabije, to mě posílí...Jsem tedy už nesmrtelná?