Dědictví Krve 4. část

Tak už je to tady, už dlouho očekávaná další část Dědictví Krve, tentokrát s číslem 4. Napsala jsem to dnes večer a musím říct, že mě docela vyhecoval včerejší rozhovor s mojí další kamarádkou Janou H. (čau Holy :D). Určitě se ptáte, jak mě asi mohl vyhecovat náš rozhovor. Jana mi totiž včera řekla, že moji práci obdivuje a doufá, že svůj talent budu moct využít.
No koho by tohle nenakoplo, že ? :)
Tak jsem se rozhodla poděkovat všem pravidelným čtenářům Dědictví Krve...
Děkuju



Dědictví Krve 4. část

Vešla jsem do předsíně, která vypadala jako chodba, pravděpodobně to ale plnilo funkci obojího. Bílá omítka byla místy sedřená a popraskaná. Světlo pokoje, odkud jsem vyšla, mi padalo na záda, takže přede mnou vyrostla hrozivá silueta mého vlastního stínu. Ta chodba v pološeru působila ještě hrůznějším dojmem, než samotná ordinace.

V té chodbě byly troje další dveře. Ty nalevo ode mě, jsou určitě vchodové, ale v tuto chvíli jsem zapudila všechny myšlenky na útěk. Mám hlad a chce se mi na záchod.

A proto se zaměřím na dveře ,které jsou přímo přede mnou.

Bělostné dveře, skoro zářící čistotou, s malým okýnkem v jejich vrchní polovině. Okýnko bylo vyplněno pískovým sklem. Dveře, které zcela jistě vedou do koupelny.

Vzala jsem za kliku a vešla.

Je tam tma.

Naštěstí je hned za dveřmi vypínač. Lustr z bodových svítidel rozzáří bělostnou koupelnu. Na to, jak ten byt vypadá uboze, má velmi luxusní koupelnu. Všude bílé kachlíčky jen podlaha je z imitace béžového mramoru, nebo snad je to mramor skutečný ? Nevím a nemíním se tím zabývat. Koupelna byla dokonale čistá, tak čistá, až jsem si v ní připadala špinavá. Ale potřebovala jsem teď nutně na záchod, takže si to hned namířím k míse.

Splachovadlo tiše spláchlo.

Po použití toalety jsem si už trochu zvykla na tu dokonalost, co mě obklopovala. Přistoupím k umyvadlu a podívám se na svůj odraz v zrcadle. Kruhy pod očima, rozmazané líčení a po rtěnce, na mých rtech, už nebylo ani památky. Složitý drdol, zdobící moji hlavu, už byl taky fuč. Vypadám jako strašák do zelí, ne-li ještě hůř.Michael Jackson hadr.

Otočím kohoutkem baterie. Studená voda mě štípe slabě do rukou, když si ji napouštím do hrsti jako do kalíšku. Opláchnu si obličej a naberu si další trošku vody do dlaní. Podruhé už neodolám a pořádně se napiji. Táta vždycky říkával, že hlad je převlečená žízeň. Snad když se pořádně napiju, tak aspoň na chvíli zaženu hlad. Můj žaludek to musel slyšet a trochu nesouhlasně zabrblal.

Zase se podívám do zrcadla.

O moc lepší než předtím to není. Líčení se mi ještě více rozpilo a navíc mám zmáčenou mikinu. Budu muset očistný rituál provést znovu.

Po druhém kole očisty, jsem opět v zrcadle zkontrolovala svůj zevnějšek. Už to bylo lepší, líčení úplně zmizelo a kruhy pod očima už nebyly taky tak znatelné, nejspíš proto, že moje pleť pod náporem studené vody trochu zrůžověla.

Ještě si něco musím udělat s vlasy.

Nemám jinou možnost něž si je rozpustit.

Moje dlouhé tmavé prameny mi zvolna spadaly na ramena. Po této akci už vypadám skoro normálně, jen to chtělo učesat si vlasy, kartáč mám přece v kabelce. Vrátím se tedy zpět do ordinace, někde tam položenou jsem ji totiž zahlídla.

Ano, je tam. Kabelka leží na tom pracovním stole v rohu. Zvednu ji a chci rozepnout zip na její hlavní kapse, ale ten už je rozepnutý.

„Že by se mi ten bídák hrabal v kabelce ?“ uvažuji.

Bleskurychle začnu obsah kabelky kontrolovat.

Chybí mi klíče od bytu a občanka...

to be continued....

Dědictví Krve 1. část

Dědictví krve 2. část

Dědictví krve 3. část