Vyvěste prapory!!! nakonec se mi to podařilo!!! Užijte si další část dědictví krve :D
------------------------------------------------
Seděl ve svém bytě v nejvyšším patře budovy a prohlížel si zápisky, které si zapsal, když prováděl základní prohlídku pro výzkum u té dívky s pořadovým číslem 324.
Tři sta dvacet tři planých pokusů a zmařených životů, tři sta dvacet tři mužů, žen a dětí.
I teď, po tak dlouhé době, si je pamatuje všechny. Jména osudy, jejich smutky a starosti, úsměvy, ty jejich pohledy když umírali, výraz jejich očí, které prosily o slitování.
Nejspíš už nikdy je nedostane z paměti.
„Bože!“
Točila se z toho všeho mu hlava.
Vypnul počítač i monitor, oba najednou při vypnutí naposledy sladce vydechli. Skutečně už byl hodně unavený, a tak se rozhodl jít spát.
Když procházel svojí moderní kuchyní, která svým desigem spíše připomínala chemickou laboratoř, padl jeho pohled na ledničku.
Když zabral za její madlo, ve dvířkách slabě luplo, jak povolila, a lednička se slabě rozbzučela. Ozářilo ho bílé světlo vycházející z jejího nitra a on nahlédl dovnitř. Uvnitř byla doslova pastva pro oči, tedy jen pro ty upíří.
Lednička byla doslova plná balíčků lékařské krve, pečlivě srovnaných dle stáří a typu. Uprostřed té krvavé záplavy byl položený malý papírek se vzkazem:
„Večer to bylo moc krásné miláčku, tady jsem ti nachystala čerstvou krev, tak se pěkně napapej.
Tvoje Rebeka.
* * *
„Cink! Cink!“ zazvonily o zem obě rozlomené půlky skalpelu. „Do prdele!“ řekla jsem si polohlasem pro sebe. Tohle byl jediný možný nástroj, který by byl schopen otevřít poklop od ventilace. „Tohle že je chirurgická ocel?! Sračka je to!“
Bezradně vydechnu a pomalu, opřená o zeď, se svezu na zem.
„Co teď?“ Snažím se usilovně přemýšlet.
Během mého usilovného přemýšlení, kdy jsem se snažila zaktivovat poslední zbytky mého logického myšlení, můj pohled padl na obě půlky skalpelu, které stále ležely na místě, kam ještě před okamžikem dopadly.
„Jak mi tu vlastně mohl takovouhle nebezpečnou věc, ten vypatlanej upír, jen tak nechat? Netušila jsem, že je tak blbý… Nebo je naopak hrozně chytrý, protože musel vědět, že se s tímhle „mejd in čajna“ skalpelem nikam nedostanu.“
Potácivě, ladnými pohyby opilce, jsem zase vstala, sebrala trosky chirurgického nože a vyhodila je do koše.
„No nic, musím najít jiný otvírák na tuhle konzervu, do které mě zavřeli.
* * *
Po dobrém jídle se cítil jako znovu zrozený, už se mu dokonce ani nechtělo spát. Že by se nakonec šel podívat na její vzorek krve, na který se chtěl podívat až zítra? Radši ne… když teď zjistí, že je její vzorek negativní, vypíše jí okamžitě ortel smrti.
„Dám jí aspoň jeden den navíc.“
Rozhodl se zahnat chmurné myšlenky dobrou knihou, a tak zamířil do své rozsáhlé knihovny. Už odmalička mu jeho otec říkal, ať si nikdy nekupuje do knihovny beletrii, je to o ničem a akorát to zabírá místo. Také si toto ponaučení vzal k srdci, ikdyž leckdo by mohl namítnou, že například Drákula nebo Frankenstein, je také beletrie, on to tak ale nebral, pro něj to bylo skutečně spíše naučné dílo.
Vytáhl jednu z knih, usedl do velkého ušáku, který pod ním koženě zavrzal, a počal si v ní listovat. Nevydržel to však dlouho.
„Sakra…“ procedil mezi zuby,„…nemůžu se soustředit!“
Rychle vstal, položil knihu na konferenční stolek a nakonec nervózně přecházel po místnosti sem a tam.
Ano, nechtěl si to připustit, ale byl skutečně velmi zvědavý na její vzorek.
„Ona by to skutečně mohla být!“ pomyslel si. „Je v ní totiž něco nelidsky lidského…“
Zastavil se uprostřed místnosti a po chvíli váhání odběhl do své soukromé pracovny, která mu byla zároveň i laboratoří.
Další!!!! pls...
OdpovědětVymazat